5.2.2022

Proč Blog?

Proč ne? :-)

Řekla jsem si, že bych si mohla udělat takovou menší terapii psaním. Tu upřímně dělám dnes a denně už více jak rok, kdy vznikají mé knížky (ano, oficiálně se ví jen o jedné, ale byli by jste překvapení, kolik toho vlastně už je) a je to fakt skvělý útěk od reality. Vypsat se z toho, co dělám, proč a jak to dělám...Spousty z vás, se mě také ptá, jak vznikl nápad, napsat knihu. Jaké to je, když knihu napíšete a spousty spousty otázek se na mě valí, za což jsem ráda, protože to znamená, že moje práce měla a má nějaký smysl. Dala jsem o sobě světu vědět a to bylo asi možná to, proč se všechno stalo. Měla jsem totiž neuvěřitelnou tendenci utéct z toho kolotoče: dítě, školka, domácnost a být na chvilku někým jiným. Takhle, nemám a neměla jsem nikdy ambice stát se nějakou Celebritou, takže jsem si vážně neřekla : "Chci se jednou projít na červeným koberci, zpívat neumím, herečka taky nejsem, víte co...budu spisovatelkou, a bude"...Moje cesta ke knize Oliver a já je známá (tedy spousty vás už ví, že se mi úryvek mé knihy zdál ve snu a já vlastně svému snu dala jen začátek, konec a oblékla ho do jakéhosi kabátu) Vzala jsem jen příležitost za pačesy a psala. Psala ráno, psala večer, dokonce i v noci a víte co...neuvěřitelně mě draly chvilky, kdy jsem se musela stát v pauzách manželkou a matkou. "Mamííí, můžeš mi pomoct? Mamííí, já počebuji... Káji, uvaříš mi čaj?...Zlato, nemůžu najít papíry od pojišťovny..." Chrrrrr.... zabili by jste je. Zvlášť, když máte rozepsanou scénu, kde se vaši hrdinové milují. Jste v tom nejlepším a tohle se na vás valí z obýváku či pracovny...Bože jak já je v tu chvíli nenáviděla....(obrazně řečeno, jinak je samozřejmě miluji. No dobře, jak kdy ...)

Napsala jsem knihu v rekordním čase, pak začal běh na dlouhou trať, ale vše stálo za to a dnes již někteří z vás, mají mou knihu na poličce, u nočního stolku a někteří dokonce už i v sekci "přečtené".

Wuau...bomba pocit, fakt že lidičky jo.

Chcete vědět více o mých dnech, pocitech a plánech? Zítra se zase ozvu.

Vaše Kája 

                                                                                                                                                                                                                                 6.2.2022

Recenze se valí...

Ano, je to týden, co jsem poslala Olivera na první velkou zkoušku a to, na recenze k několika knižním fajnšmekrům. A musím se pochlubit...zatím se líbí, ohlasy jsou hezké a co je důležité, už i veřejné. Ale raději to všude kolem sebe zaklepávám

Musím se přiznat, že vlastně "recenze" nebo v tu dobu, co jsem Olivera psala, vlastně "ohlasy" na mou tvorbu, byly to, co mě hnalo dál a proč jsem se nakonec rozhodla vydat na cestu, kterou jsem absolvovala. Když jsem totiž začala psát své první řádky (a vůbec vlastně netušila, že mé vypsání skončí na 300 stránkách a že to bude mít nějaký konec) tak jsem nevěděla, jak se vlastně "psát" dělá. Upřímně...nevím to do dnes :-). Nestudovala jsem žádné tvůrčí psaní, ani jsem nestudovala, jak se správně kniha píše, podle pravidel. Protože...já přece nikdy netoužila nic napsat, no ne? :-).

Proto jsem po prvních napsaných stránkách sebrala odvahu a nechala nahlídnout do svých plánů své dvě kamarádky. Potřebovala jsem nutně vědět, že to všechno má nějaký smysl.

Jsem příšerný introvert a nerada se svěřuji s plány, které mám zatím jen v hlavě. Bojím se, že to nedopadne podle mých představ a hlavně toho, že pak očekávání budou větší, než budu moci splnit. Takže chápete, že jít s kůží na trh, bylo pro mě osobním trestem. Ale... také nerada dělám něco zbytečně, takže jsem sebrala veškerou odvahu a poslala kamarádkám pár stránek, aby mi řekly, jestli by je vůbec zaujala forma psaní, kterou jsem se rozhodla příběh psát. A jestli by chtěli jednou, takový příběh číst.

Forma je zaujala, příběh také, a já v tu chvíli, vyhrála svoji první maličkou bitvu, kterých jsem od té doby vyhrávala více a více, až jsem nakonec stála před rozhodující válkou ale...o tom zase až zítra :-)

Musím se teď totiž opět vrátit ke korektuře druhého dílu Olivera, který se jmenuje "Oliver, já a Magdalena." Doufám totiž, že kladných recenzí na první díl, bude jen přibývat a že si dvojku čtenáři vyžádají. K tomu bych chtěla napsat ještě pár řádků ke knize nové, která má zatím jen pracovní název a myslím, že by mohla být jednou také dobrá.

Ale v první řadě, až tohle dopíši, musím nažhavit Google a najít si nějaký božský krém do dortu, který jsem se rozhodla upéct tchýni na narozeniny. Už mám něco v hlavě, ale chápete...musím se ukázat, takže to musí být něco "peckoidního". Držte mi palce, ať něco najdu.

Jo..mám toho hodně, ale baví mně to, opravdu že jo.

Chcete vědět více o mých dnech, pocitech a plánech? Zítra se zase ozvu.

Vaše Kája 

Hrdinové...

Často dostávám otázky, na mé hrdiny. Kde jsem přišla na jejich jména, jestli se jedná o konkrétní osoby...

Pokud jste někdo z vás viděl mé Streamy, které jsou ke shlédnutí na YouTube,(stačí, když zadáte Oliver a já, a já na vás vykouknu) tak víte, že jména hrdinů ke mně přišly sami. Upřímně...vždycky jsem se divila tomu, jak někdo může nechat jméno miminka, na moment, až se narodí. Jak jako jméno přijde samo? No...už to vím:-).

Co se popisu hrdinů týče, tak ti samozřejmě vycházejí z lidí, které znám. Ale nejedná se o kopii konkrétního člověka. Něco vezmete z toho, něco z támhle toho...vizuálně si ho vykreslíte, pak přiřadíte vlastnosti a...Oliver a Míša jsou zde.

Jsou ale jen nakreslenými postavičkami, kterým musíte vdechnout život. Vypustíte je do příběhu, ale na začátku úplně nevíte, jak budou na co reagovat. Kdy a čemu se budou smát, jestli budou stydliví, nebo otevření...nevíte to. Tedy aspoň já to nevěděla. Čím víc se mi ale dostávali pod kůži, tak jsem jimi žila. Né, nezasahovali mi do soukromého života :-), když jsem zavřela počítač, tak jsem byla zase Kája, ale ve chvíli, kdy jsem ho otevřela a napsala první slovo toho dne, přepnula jsem se na ně a uvažovala, jak oni.

Byla to zvláštní zkušenost, zvláštní doba.

Možná to je klíč k odpovědi, která se docela opakuje. Ti, kteří knihu již přečetli, se mi svěřili, že je po několika stránkách příběh docela pohltil, že je to příběh uvěřitelný a také se mi pár lidí přiznalo, že se oni sami stali hrdiny...příběh byl psán intuitivně, na začátku dne jsem nevěděla, co hrdinové prožijí. Záleželo, jakou jsem ten den měla náladu, co jsem u toho poslouchala, kolik jsem měla na psaní ten den času...

Já byla několik týdnů Oliverem i Míšou. Když jsem knihu dopsala, přiznám se, cítila jsem v sobě prázdno. Je to úsměvné, ale je to tak. Proto, když chodily první ohlasy na neoficiální verzi a začaly otázky na díl druhý, dlouho jsem se nerozmýšlela, upravila konec, který jsem nechala otevřený a za nějakou dobu pokračovala v jejich životech.

Tolik dnes k mý hrdinům...

Chcete vědět více o mých dnech, pocitech a plánech? Zítra se zase ozvu.

Vaše Kája 

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                 8.2.2022

Dnešek...

Dnešek je přesně ten den, kdy se mi nechce vůbec nic. Nechce se mi uklízet ( i když už to tady na mě křičí, že by to asi fakt chtělo). Musím také začít dělat ten dort pro tchyni. Vše mám rozvržené, a dnes je tedy den, kdy se musí péct korpusy. Ale bojím se, že jak se mi nechce, nedopadne to nejlépe...Nechce se mi ani psát, ani spát a v televizi mě také nic nenadchlo. Tedy, musím se bez mučení přiznat, že jsem dnes měla zapnutou olympiádu, dívala jsem se, jak holky (hokejistky) docela zvládaly Japonky (až tedy na ty nájezdy...) pak jsem televizi ale opět vypla. Venku škaredě, nejraději bych asi byla celý den v horké vaně s nějakou fakt dobrou knížkou. Nějakou dobrou norskou detektivkou.

Bohužel nemůžu. Naše Josefínka by tam totiž nejspíše skočila za mnou, pak by nám tam hodila celý kelímek pidi hraček (a že kupujeme velké jogurty, takže kelímek je fakt velký) , pak by tam dala rybičky, které chytá s prutem a nakonec by si na sebe vzala potápěčské brýle se šnorchlem a hrála si na mořskou panu.

Takže tenhle plán raději zavrhnu hned.

Jak vy přečkáváte takové dny, a hlavně takové pošchmourné počasí?

Já jsem ve znamení Lva. takže potřebuji k životu sluníčko, teplo, určitou volnost, kdy se můžu jen tak večer, kdy jde ten náš poklad spát, procházet po našich polích a přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta. Vypnou a buď neřešit nic a nebo naopak zapnout veškeré mozkové závity a vyřešit si tak vnitřní resty, kterých je někdy více jak dost. A nebavím se jen o pracovních. Těch osobních je leckdy více.

Vidíte, co se mnou tohle počasí dělá? Vyplavuje na povrch chmury a nálady, o které nikdo nestojí. Co s tím? Asi si dám kafe. To je nápoj, na kterém začínám být docela dost závislá. Možná je to ale mojí kamarádkou, která od doby lockdawnů a Home Officů dělá z domu a pokaždé, když m chuť na kávu, tak mi zavolá. No jo....pak jsou ale chvíle, kdy mám zase chuť na kávu já a taky se mi nechce ji pít samotná. Ve dvou to přece chutná více...a tak je to dokolečka do kola. Takže někdy se stane, že dopiji kávu (kterou jsem si uvařila sama, protože prostě na telefonát není čas, ale v tu chvíli zavolá kamarádka "čau, dáme kávu?" no...kamarádka se neodmítá že...a šup, máte dvě kávy v sobě. A nebo...telefonujeme, telefonujeme, probíráme závažné téma a najednou zjistíte, že káva je fuč a vy jste si ji nestihli ani užít takže "dáme ještě jednu?" No zkrátka...někdy se stane, že těch káv mám třeba i 5 za den. Ovšem někdy zase jen jednu...

Dnes mám dobrou bilanci. Dnes mám ty kávy zatím jenom dvě. Takže...plán je jasný:

1) uvařím si kávu a u ní zapnu troubu na program "samočištění" aby mi korpusy nevoněly po pečených bramborách, které byly dnes na oběd.

U toho napíšu asi pár řádek ke svoji nové knize, neměla jsem to dnes v plánu, ale teď jsem se trochu rozepsala a cítím, že to asi půjde :-)

2) udělám těsto na korpusy, dám je do trouby a než mi ze všech ingrediencí vznikne "EPESNÍ" dílo, utřu všude prach.

3) vzbudím Josefínku a budu ta nejhodnější a nejusměvavější maminka na světě, která nade vše miluje svoje dítko.

No...aspoň do té doby, než to protivné, špatně vyspané dítě něco zase vyvede a mně nezbyde nic jiného, než pořádně a z plných plic zařvat "JOOOOSEEEFÍÍÍÍNOOOOO" :-) :-) :-)

Chcete vědět více o mých dnech, pocitech a plánech? Zítra se zase ozvu.

Vaše Kája

                                                                                                                                                                                                                    10.2.2022

Samomatky...

Včera jsem se dívala na dokument "Samomatky...Samomámy?" omluvte mě, nepamatuji si přesně ten název, ale bylo to večer na ČT2 a pojednávalo to o mámách samoživitelkách.

Musím říct, že to není asi dokument, který by ve mě zanechal něco, nad čím bych přímo přemýšlela, jako jsou třeba dokumenty "Andělské oči" nebo ještě tedy pro mě mrazivější "děti úplňku". Dokumenty, které popisují, jaké to je žít s mentálně postiženými dětmi a jak se postavit k jejich výchově, nicméně nějaké přemýšlení to ve mě zanechalo.

Uvědomila jsme si (opět), jak je důležité mít partnera vedle sebe. Nepíši záměrně muže, ne, nehraji si na "genderově vyvážené myšlenky", nejsem na takové věci úplně cílovka, ale myslím si, že ve výchově dítěte, je jedno, jestli dítě vychovávají dvě mámy, nebo dva tátové, jde o to, mít v tom druhém oporu a mít na určitou věc i jiný úhel pohledu. A to si myslím, musí být právě pro člověka, který zůstane na dítě sám, strašně těžké. Ne, finanční situace (o té se nebavím, byť je to příšerné, teď chci cílit na něco jiného), ani ne to, že jste prostě bez partnera jako takového (bavím se teď o intimitě a samotě). Ale to, že nemáte u sebe někoho, kdo by vám řekl: "nepanikař, ta boule není tak veliká, abychom museli do nemocnice" nebo "když budeš křičet, nepomůže to, zkus něco jiného."

Prostě za mě je důležité mít doma někoho, kdo mi poradí, když si nevím rady a uklidní mě, že nejsem tak špatná matka. A tohle si myslím, že musí být pro člověka, který vychovává sám děti, hrozné. Ne samota jako taková, ale samota na výchovu.

Když to vezmu přímo ze své praxe, co si budeme...manžel nebyl nikdy tím, kdo by se neuvěřitelně těšil na naše miminko (byť bylo plánované) Nehladil mi bříško, nechodil se mnou na ultrazvuky a já měla docela velkou obavu z toho, že na všechno budu sama . Pak mě tedy uklidnil kolega z práce, který jednou řekl "dokud se prostě dítě nenarodí, tak pro většinu chlapů neexistuje".

A asi měl pravdu, protože od té doby, co se naše Josefína narodila, převzal neuvěřitelně zodpovědně roli táty. Ne, nepřebaloval ani nekoupal a a i s ní nejezdil s kočárkem, ale když byla malinká, byl to ten hrací táta, který dokáže hodinu v kuse chodit po čtyřech jako kůň a nebo si stavět kostky pořád do kola, protože vaše dítě baví váš komín shazovat. Později, když už byla kapku větší, docela rychle vplul do role táty, který když zvýší hlas, dítě je v pozoru. A není to tím, že by Josefína mělo z něho strach, naopak, neuvěřitelně ho respektuje a vzhlíží k němu jako k pánu bohu.

A co se mě týče... vím že je tady pro mě, když má naše zlatíčko den D a já jsem na pokraji zhroucení. Vím, že si k němu můžu přijít pro obejmutí (které v tu chvíli fakt potřebuji) , vím, že po večeři můžu na něho hodit uspávání (my Jos neuspáváme, ale obstarat zuby, vyprovodit ji do postele, povykládání pohádky) a hlavně vím, že s ním můžu probrat to, jak se chovala, proč se tak chovala a co třeba udělat pro to, abychom byly obě další den v pořádku.

Jsou to zdánlivě maličkosti, které možná můžete probrat s kdekým. Ale já si myslím, že ne. Že kamarádka a nebo rodina, pro vás v těchto chvílích nemá stejnou váhu jako partner.

Takže...za mě...smekám před všemi a obdivuji všechny, kteří na ty svoje zlatíčka musí být sami a nesouhlasím s těmi, co si vyberou dobrovolně vychovávat dítě o samotě. Myslím, že oni ani děti, si to nakonec nezaslouží.

A smekám, před svým mužem, že tu pro mě je. Děkuji ti táto.

Chcete vědět více o mých dnech, pocitech a plánech? Zítra se zase ozvu.

Vaše Kája